33 let poté

Letos to bude 33 let od revoluce. Změna systému, velká změna ve společnosti. Pro mnoho a mnoho lidí tato změna znamenala naději. Naději v jiný život. Možná lepší život. Mnoho nových příležitostí. Byli tehdy plni očekávání. Pro spoustu lidí to byl nový začátek. Možná, že pro některé i konec. Přece jenom, končil život do té doby pohodlný, jistá práce, jistý příjem. Končil život bez velkých výkyvů, život bez velkých výzev. Co si má člověk myslet, bylo známo, co má říkat, bylo dáno.

Chtěli jsme to vůbec?

Někdy jenom tak chodím v ulicích. Pozoruji lidi kolem. Chodím pomalinku, protože moje tempo určuje to malé mládí, co se mnou v těch ulicích chodí.

A já přemýšlím nad tím, kde ty lidi jsou? Ty lidi, co před 33 lety byli plni nadějí. Ideálů. Je fakt, že pokud jim bylo kolem 40 let, tak dnes už mají přes 70. ale oni mohli mít i kolem 30 let. Takže dnešní šedesátníci. Oni už to vzdali? Vzali si od života, co chtěli, a teď už na život rezignovali? Kde jsou ty jejich děti. Jak na ně působili? Co jim říkali o cenzuře? O potlačení jiného názoru, než je oficiální názorový proud? A nebo to byli lidi, co pouze šli s davem? S davem před a s davem po?

Říkám si, že se vlastně za ty roky toho moc nezměnilo. Ano, máme tu podnikatele, možnost cestování. No, možná jsme měli. Ale co se změnilo ve způsobu života? Ve způsobu myšlení? Co se změnilo v chování lidí? Kam nás to přivedlo? Co jsme se za ty roky naučili? Co jsme zapomněli? Na co jsme zapomněli a na co jsme rezignovali? Chtěli jsme tu změnu vůbec? Jak jsme ji dokázali využít?

Kdy si oběť uvědomí, že je oběť?

Je fakt, že jsem hodně zklamaná. Ze zapomnění. Z naivity. Z naivity, že někdo to s námi může myslet dobře. Někdo, koho vlastně obyčejný člověk nezajímá.  Z dobroty až bezbřehé. Ze zneužití. Ano, přijde mi, že lidská dobrota byla zneužita.

Když vloni v létě se na Moravě prohnalo tornádo, tehdy jsem si říkala … Ano, to jsme my. Dokážeme si pomoci, dokážeme vybudovat. Dokážeme se podržet. Když jde do tuhého, dokážeme se spojit. Vlastně tam vzniklo další národní divadlo. Ve smyslu … „NÁROD SOBĚ“. I přes to, že pomoc z „vedení státu“ vlastně ani nepřišla. Nebyly žádné polní kuchyně, co by lidem vařily. Nebyly žádné organizované pomoci ze strany státu. Prostě – Národ sobě.

Jenže mi přijde, že v posledních letech byla tato naše lidská dobrota zneužita. Proti nám samým. Aniž bychom si to uvědomili, aniž bychom si toho vlastně všimli. A děje se tak stále.

33 let – cesta od změny ke změně

Občas si vzpomenu na svou mámu. Pamatuji si, jak tehdy chodila od okna k oknu, z amplionů hráli Matušku a ona říkala … „Toto je ten nejlepší dárek k narozeninám“. Byla jsem tenkrát zklamaná, že ten nejhezčí dárek k narozeninám není ten ode mne. Dnes to chápu. Ale v kontextu s dnešní dobou se ptám, kde je ten nejhezčí dárek? Co se s ním stalo? A je mi to líto. Je mi líto, že po 33 letech jako by nebyl. Jako by se těch 33 let vyhodilo z okna.

Někdy si říkám, kde jsme mohli za těch 33 let být. Třeba ve školství. Obecně se ví, že státní sféra prostě zůstala žít v komunismu. Dají a daly se poznat podniky, kde komunismus v podstatě přetrvává dál. A školství do nich patří. Ano, přemýšlím nad tím, že ani já jsem nepřispěla k nějaké změně. Možná jsem to dokázala kouskem oka uvidět, zhodnotit, ale to bylo všechno.

Když byly v roce 1997 povodně na Moravě, rozhodl se náš největší vlakový přepravce už dál neprovozovat trať ze Šumperka do Kout nad Desnou. Prý se to finančně nevyplatí. Tehdy to vzala do rukou soukromá firma. Začala platit nájem za mašinky a budovy kolem trati a začali tam jezdit. A co? Jim se to vyplatilo! Podobně za ty roky vzniklo i několik přepravních společností, které vám doručí balík až do domu nebo prostě tam, kam budete chtít. Protože státní balíková firma, co měla hodně dlouho monopol, se prostě nedokázala přizpůsobit tržnímu světu.

A se školstvím je to podobně. Prostě je stále někde před revolucí. Pár lidí se pokusilo udělat něco jinak, jenom za ty roky těch alternativ vzniklo moc málo. Místo toho, aby se školství přiblížilo dětem a poptávce, neustále se přizpůsobují děti systému. A tak si říkám, co s tím? Co by se s tím dalo udělat, abych tady neseděla u klávesnice za 33 let a nepsala o tom, jak se vlastně nic nezměnilo. Co můžu nabídnout? Jak by se to dalo změnit?

A tak mě napadá, jestli jsme vlastně za ty roky pochopili, co jsme pochopit měli. A jestli třeba nedostáváme druhou šanci. Teď, právě v těchto dnech. Druhou šanci začít jinak. Udělat něco jinak. Pokusit se něco změnit.

Změna musí přijít od každého z nás

Nemůžeme čekat, že někdo za nás něco udělá. Takto to nefunguje. A právě proto vznikl nápad na změnu, změnu pro naše děti. Změnu od nás samotných, změnu, kterou pro své děti vytvoříme my, jejich rodiče.

Nápad vznikl z potřeby vytvořit pro děti místa, kde budou v bezpečí a kde se k nim bude přistupovat s respektem. Vytvořit taková prostředí, která se budou přizpůsobovat potřebám dětí a ne, kde se děti budou přetvářet, aby vyhověly prostředí a systému.

Přesně proto je tu Ostrov pro děti, místo, které vytváří dětem jejich rodiče a průvodci. Místo, kde mohou být dětmi, mohou zde přirozeně růst. Místo, které opečovává jejich vnitřní motivaci, místo, které je vytvořené podle představ rodičů s ohledem na potřeby dětí. A nejenom to! Rodiče a průvodci se mohou společně potkat v podporující uzavřené facebookové skupince, kde svoje představy, nápady radosti i strasti mohou vzájemně sdílet. Přidejte se i vy!