Hypnoporod. Opravdu porod v hypnóze nebolí?

S pravidelnými kontrakcemi přijíždím do porodnice. Po cestě ještě stihnu zavolat dulu. Ne, dulu nevolám, volám svému hypnotizérovi. Komu? No, přece tomu, kdo mne uvede do hypnózy někdy mezi kontrakcemi. Po chvíli se spolu sejdeme v porodnici. Uplyne pár okamžiků a  jsem v hypnóze a pak … pak se probudím a vedle mne leží spokojené miminko. Jsem úplně v pořádku, nic mne nebolí. A ani známka po tom, že jsem právě porodila. A můžu v klidu říct … mě porod nebolel.

Tak přesně o tom to ale není.

Celý příběh ale může začínat úplně jinak …

Vůbec nevím, co si pod tím mám představit. Přijde mi divné, proč vyhazovat tisíce za něco, co v porodnici udělají za pár stovek. A stejně nakonec porodím. Musím, jako každá další. Možná porodím s komplikacemi, možná s traumatem. Trauma ve mne, trauma v dítěti.

Vlastně se na komplikace už od začátku připravuji. Neustále vyhledávám, co se komu při porodu přihodilo. Ptám se kamarádek, jaké to bylo. Neustále přemýšlím, co všechno se může stát a tak logicky docházím k tomu, že jedině v nemocnici pod dohledem mne zachrání. Protože mají tu praxi. Vždyť oni ví, co potřebuji, oni ví, jak to má probíhat. A když bude nejhůř, tak mi dají pilulku zapomnění. A nebo mi nabídnou císaře. Ten to jistí.

A nebo může začínat třeba takto …

Moje máma mi v den mých narozenin pokaždé přála tak, že nejdříve popřála sobě. Proč? Protože pro ni byl můj porod tak hrozným zážitkem, že mi vždycky musela zdůraznit, jak se ten den znovu narodila. Když to slyšíte jednou, tak fajn. Ale když toto slyšíte roky a roky, desetiletí a desetiletí. Už to fajn moc není.

Ale něco positivního to přece jenom mělo. Věděla jsem, že NIKDY nechci svému dítěti říkat o tom, jak hrozné pro mne bylo, když přicházelo na svět. A taky, že udělám MAXIMUM pro to, aby to byl ten nejhezčí zážitek, o kterém si pak budeme spolu povídat.

Nebo si to všechno můžete vytvořit tak, jak chcete.

Hypnoporod je proces. Je to cesta, na kterou se člověk nevydává sám. Jde po ní i se svým ještě nenarozeným miminkem. Jsou to měsíce příprav, hodiny bytí s tím človíčkem. Hypnoporod je o nastavení mysli, nastavení těla a o nastavení sebe sama.

Je to o komunikaci, o představách, o pouštění. O pouštění všeho nepotřebného pryč. O uvolnění. O relaxacích, meditacích. O přebrání vlastní odpovědnosti. O selekci toho, co si k sobě pouštíme a co už ne. O změně nastavení. O posílení své intuice. O získání nebo posílení sebedůvěry, protože pak vím, že to, co prožívám, je správně. Možná o jejím ukotvení.

Dnes zpětně můžu říct, ano, mě porod nebolel. Můžu říct, ano, byl podle mých představ. Přesně tak, jak jsme se s miminkem domluvily. Byla to souhra. Byly jsme na to spolu. Nerodila jsem já. Byla to společná chvíle. Společná příprava, společné finále.

Ale můžu také říct, že celé těhotenství jsem věděla, co se děje. Nepotřebovala jsem vyšetření. Stačilo se zeptat. A malá slečna mi odpověděla.

Cesta z většinové šedi

Nešla jsem do toho, abych třeba byla zajímavá. Nebo abych mohla ohromovat kamarádky. Protože hodně často to kamarádky ani nepochopí. Mně se třeba stalo, že jsem si o tom nemohla popovídat skoro s nikým. A o to stojíte? O to fakt nestojíte. Ale uvnitř jsem cítila, že to bylo správné rozhodnutí.

Jenže tímto rozhodnutím jsem vystoupila z většinové šedi. Dostala jsem se někam, odkud už není cesta zpět. Nastartoval se proces, který pokračuje. Jsem na cestě neustálého hledání. A rozhodně mi nejde spokojit se s něčím, co tu je už odjakživa. Co se dělá, protože to tak dělají všichni. Už to nejde. Dívám se na věci jinak. Nejde mi vrátit se zpět. Zavřít oči a nevidět.

Od hypnoporodu ke školce

A stejným hledáním smyslu a nesmyslu v nastavení školek jsem došla prostě k tomu, že tu je sakra málo těch, co by opravdu podporovaly naše děti. A už vůbec ne v jejich přirozeném vývoji. V jejich přirozenosti.

Opravdu hodně se mi ulevilo, když jsem zjistila, že založit školku jde. Že existuje způsob, jak se dostat mimo systém. A proto jsem se rozhodla do toho jít.

Prožíváte obdobné pocity? Hledáte řešení ke své nespokojenosti nebo k vnitřnímu pocitu neklidu, který se objeví vždy, když vám přijde na mysl slovo školka? Nebo prostě jenom chcete dopřát svým dětem něco jiného než se běžně nabízí? Mám pro vás řešení. Svoje zkušenosti posbírané na cestě za zakládáním školky jsem sepsala a ráda vám je nabídnu, aby i vy jste mohli svým dětem takovou školku vytvořit.

Současně vznikl i projekt Ostrov pro děti, který má za cíl právě taková místa – školky mimo systém vytvářet. Stejně tak i vy se můžete přidat do facebookové komunity, která díky tomuto Ostrovu vznikla. Komunita je tu proto, aby bylo místo, kde se lidi se stejným záměrem, mohou spojit, podporovat, motivovat, inspirovat. Prostě mohou sdílet svoje strasti i radosti na cestě za svou vysněnou školkou.