Proč jsem začala psát svůj blog aneb proč jsem se rozhodla založit školku?

Dnes už vím, že se můžu podílet na vytváření bezpečného respektujícího prostředí pro svou dceru a její kamarády. Vím, že nemusí zapadnout do zaběhnutého systému. A co bylo a je pro mne podstatné, aby svůj čas, své dětství měla možnost trávit ve společnosti dalších dětí. Také už vím, že je reálné vystoupit ze zavedeného školského systému a začít věci dělat jinak, než je nám okolím předkládáno.

Dobře si ale pamatuji období, které tomuto předcházelo. Bylo to období velkého strachu. Období nejistoty, období až fyzického odporu a vzdoru s tím, kam směřuji. Kam se to všechno valí a měla jsem pocit, že nemám šanci zatáhnout za ruční brzdu a vystoupit z toho ven. Chvílemi mě strach až paralyzoval.

Co se mi to stalo?

Narodila se mi dcera. A já ji od prvního okamžiku začala pozorovat. Sledovat její reakce, jak se mění, co zkouší, na co přichází. Jak se mnou komunikuje. Jak komunikuje s druhými. Byla a stále jsem v úžasu, někdy se nestačím divit.

Jsem v pasti!

Zároveň s tím jsem si ale začala uvědomovat, jak postupně začínám padat do pomyslného trychtýře, který mě jednoho dne začne nutit prolézt tím svým nejužším místem.

Všímala jsem si, jak se projevují děti, co už do toho trychtýře spadly. Stejně tak, jako moje dcerka i ostatní děti byly jednou plny života, řádily, byly hravé, zvídavé, nadšené, zkoušely a osahávaly si svět kolem sebe. Jenže pak se stalo něco … a najednou se z těch dětí začne vytrácet ta jiskra, jiskra toho jejich dětství. Už tolik neřádí, nezkouší, nezkoumají. Neblbnou.

A dospělí to zhodnotí, že už je to přece ta velká holčička, už chodí do školy nebo do školky. Je vidět, jak už je rozumná. A vlastně to tímto celé smetou jako běžnou věc a dál to už ani neřeší.

Děti nám vždy všechno řeknou … stačí naslouchat

Přijde mi ale, že děti se nám snaží ukázat něco, co je zde špatně. Ve skutečnosti nastoupí do školky/školy a najednou už přestanou být těmi jedinečnými.

Už je tam nějaká Anička nebo Zuzanka, co si umí pěkně potichu hrát s hračkami, Honzík, co je hodný, protože se nepere s kamarádem a vždycky se o všechno podělí. A ty chceš být jiná? Nechceš být hodná holčička, aby tě měl každý rád? Aby ses všem zavděčila a zalíbila?

Zavedený školský systém se z nich snaží udělat uniformované nevyčnívající bytosti, které, když se budou chovat tak, jak je to společensky označeno za přijatelné, vhodné a nejlépe tak, jak si přeje okolí, tak budou ostatními označeny za ty hodné, poslušné holčičky a chlapečky.

Jenže, ono to je na úkor jejich jedinečnosti, jejich temperamentu, jejich chutě zkoumat a zkoušet cokoliv nového. Jejich seberealizace, sebepřijetí, sebehodnoty. Na úkor jejich vývoje, kterým by si měly projít, aby to pak nemusely dohánět v dospělosti na různých kurzech o seberozvoji. Nebo aby se tím nemuseli nechat zmítat celý život, aniž by vůbec tušili, proč. Jako příklad bch uvedla třeba práci s emocemi.

Ovládl mě strach

A já jsem se postupně začala budit den za dnem do hororových scénářů s pocitem, že jednou přijde na řadu i má dcerka a mně se ji z toho nepodaří vymanit. Že prostě není cesta ven. Ale také to, že takto to nechci, ale co s tím?

Navíc to, co se ve školství od školek přes všechny další stupně škol děje v posledních měsících, mi klid na spaní rozhodně nepřidalo. Protože to všechno v důsledku způsobí v dětech pocit ponížení, pocit viny, strach, sociální izolaci, diskriminaci, vyčleňování z kolektivu, prostě jejich fyzickou a psychickou devastaci.

Ano, můj život ovládl strach. Strach, že ve třech letech předám svou dcerku do školky a pak do školy a jenom budu pozorovat, jak v ní vyhasíná její jiskra zvídavosti, jiskra zkoumání, jiskra dětství z jejich očí. Budu sledovat, jak se postupně z jedinečné osobnosti, kterou se sem na Zemi narodila, pomalinku mění v hodné nevyčnívající šedé dítě. Kopii kopií v souladu s naším zavedeným školským systémem.

Místo toho, abychom prostředí přizpůsobovali dětem, podle jejich potřeb, přizpůsobujeme děti prostředí podle toho, jak to tu máme zavedeno. Předškolkové děti připravujeme na vstup do školky, školkové připravujeme na vstup do školy. Děti školní zase na vstup do života, a ani si při tom neuvědomíme, co všechno po té cestě ztratili.

Každá buňka mého těla přitom křičela … NE, NE nechci mít vyděšené, vystrašené dítě! Dítě s pošlapanou dušičkou, uzlíček zmítajících se emocí, se kterými si neví rady. Proto sem na svět nepřišla.

A čím dál tím víc jsem si začala uvědomovat, že VLIV školky a školy NENÍ rozhodně ZANEDBATELNÝ.

A DOST! Do toho mé dítě netahejte!

Zároveň jsem si v této době uvědomila pro mne dost podstatných věcí. Došlo mi, že prostě se jenom tak nestane zázrak, nepřijde hodný pán nebo hodná paní, kteří řeknou … A DOST! Tohle dětem nedělejte! Toto nikam nevede!

Změna nepřijde odnikud zvenčí

Především jsem si musela připustit, že změna prostě nepřijde odnikud zvenčí. Musím to být já, kdo ji dá příležitost, aby se mohla stát a aby se skutečně stala.

Cesta ven ze systému

A tak jsem se rozhodla zjišťovat možnosti, jak vystoupit ze systému. Věděla jsem, že bych přála své dceři, aby vyrůstala v kolektivu dětí, aby nebyla doma izolovaná od ostatních. A tak jsem přemýšlela a zjišťovala, jak to udělat. Navštívila jsem řadu školek, kde už mají s obdobným nastavením mimo systém zkušenosti. Snažila jsem si z těch možných variant vybrat tu, která mi bude nejvíc vyhovovat, bude mi dávat největší smysl a bude splňovat to, že výsledkem bude bezpečné a respektující prostředí jak pro mou dceru, tak i pro její kamarády. Hledala jsem možnost, jak nastavit co možná nejlevnější a nejméně administrativně náročný chod nezávislý na systému.

Dnes už máme rozjezd mateřské školky za sebou

A právě proto jsem se rozhodla psát svůj blog. Abych se s vámi mohla podělit o své zkušenosti. Možná to vnímáte podobně jako já a možná se i vy ptáte, co se s tím dá dělat? Proto bych vás ráda provedla cestou ze systému až k vlastní školce.

Na základě této myšlenky vznikl i projekt Ostrov pro děti a facebooková komunita kolem tohoto ostrova. V komunitě jsou rodiče, kteří mají podobný záměr. Vytvářet pro své děti bezpečné a respektující prostředí, kde se budou moci zdravě rozvíjet a vzdělávat.